Mezi nebem a zemí
Mezi nebem a zemí,
procházel jsem si jednoho podzimního dne svojí oblíbenou trasu kolem Berounky,měl jsem tehdy naordinované procházky od lékaře,byl jsem po operaci zad.Mám to tam rád,krásná příroda,jde se po asfaltce a auto projede tak jedno za hodinu.Dobře se tam přemýšlí.
Najednou jsem zacítil jako by závan větru a za mnou se ozval dětský hlas.Trhl jsem sebou,nečekal jsem to protože jsem se před chvílí ohlížel a ač je vidět daleko za sebou jsem nikoho neviděl.Prosím pane,nemohl by jste mi pomoct,ozvalo se.Otočil jsem se a za mnou stál malý klučina,plavé kučeravé vlasy,takový prototyp hezkého dítěte asi tak desetiletého.Prosím vás nepůjčil by jste mi deset korun na vlak musím dojet za maminkou,já jsem se jí totiž ztratil.Nádraží bylo kousek tak mi to nepřišlo nijak divné.
Až teď jsem si všiml že klučina má rozbitou hlavu,tekla mu krev a šaty měl potrhané.Zeptal jsem se co se stalo,a on že si hrál a nikdo mu pak nepomohl.Ptal jsem se jestli to bolí,on odpověděl že již dávno ne.Pak jme se dali do řeči a pomalu pokračovali v cestě.Bylo to zvláštní,nemám moc děti rád,ale on byl jiný,na svůj věk dost dospělý,vzdělaný a hlavně byl moc smutný to z něj úplně vyzařovalo.
Vyprávěl mi osobě o svých rodičích a o škole kam chodí,moc pěkně se mi s ním povídalo.Pak jsem si vzpomněl že chtěl půjčit na vlak a vyndal jsem z kapsy dvacetikorunu,vtiskl jsem ji chlapci do ruky,on se ptal jak mi to může vrátit.Řekl jsem mu že nemusí ale až někdy nikoho potká kdo bude v nouzi a on bude mít možnost pomoci ať to udělá.Usmál se řekl,moc vám pane děkuju,dlouho jsem čekal než mi nikdo pomůže,teď už můžu odejít.Ptal jsem se ho kam že to může odejít a pak ještě na něco ale on mi neodpovídal,tak jsem se otočil a on tam nebyl,jak se zjevil tak i zmizel.Nechápal jsem.
Chvíli jsem se rozhlížel ale nikde jsem ho neviděl.Okolo z obou stran bylo pole a všiml jsem si že napravo od cesty uprostřed pole pod elektrickým sloupem bylo něco bílého,nikdy jsem si toho nevšiml a to zde chodím poměrně často.Vydal jsem se přes sklizené pole a jak jsem se blížil viděl jsem že je to pomníček.Přímo pod sloupem.Přišel jsem k němu a četl nápis,,Pavlík *1994 +2003 vzpomínáme‘‘Pomníček byl dost zaprášený a dole na něm byl obrázek takový ten špatně čitelný jak na pomníčkách bývá.Sehnul jsem se a otřel jsem obrázek rukou.Stál jsem jako opařený,z obrázku se na mne díval onen klučina se kterým jsem před chvílí mluvil.Vrátil jsem se na cestu a proti mně šel starší pán v montérkách,nedalo mi to a zeptal jsem se jestli neví co se zde stalo.Jo,vzpomínám si,pravil,kluci si tady hráli a ten Pavlík lezl na ten sloup,kamarádi ho zezdola hecovali ať leze ještě výš a on lezl.Nevím co se nahoře stalo,jestli se dotkl drátů nebo se jen neudržel ale spadl.Ostatní kluci se lekli a utekli.On prý ještě nějakou dobu žil ale nikdo si ho tam nevšiml a nikdo mu tehdy nepomohl.Je to smutný.A nevíte odkud byl,zeptal jsem se.Prý odněkud z Mokropes to je tady kousek jednu zastávku vlakem.Poděkoval jsem za informaci a pokračoval jsem v cestě.Všechno jsem začal tak trochu chápat i když to bylo ,,nepochopitelné‘‘.
Od té doby vždycky když tam tudy jdu tak si vzpomenu na malého kluka,kterému nikdo nepomohl,až já.Doufám že za maminkou dojel a jeho duše dostála klidu.
Vždycky tam mám dobrý pocit že ač pozdě,tak jsem udělal dobrý skutek a vysvobodil jednu nešťastnou dušičku.Již jsem ho tam nikdy nepotkal. Ale vím že jednou ho určitě potkám a ještě si popovídáme.
Měj se dobře,Pavlíku.
autor